Když je negativně ovlivňován pocit vlastní hodnoty (kritika, výtky, odmítání, urážky, ponižování, zesměšňování apod.), je to spojováno s adekvátními pocity. Prožitek je silný nebo dlouhodobý a dochází k intenzivnímu programování. Vzniká přesvědčení, kterému mnozí věří celý život.
CO MÁ VLIV NA VĚDOMÍ VLASTNÍ HODNOTY?
- vztah k rodičům – jaké měli požadavky, jak a v čem byli oporou, jakou péči a vřelost nám poskytovali, jak projevovali blízkost,
- rodinný původ – status rodiny, rodinný mýtus (postoje, hodnotové představy, obraz světa, který nezpochybňujeme). Podívat se na prarodiče, jaký měli životní postoje? Jakými ideály žili? Jak vztah měli k morálce? Sexualitě? Výkonům? Jaké měli zvláštnosti?
- vlastní tělesný pocit – sebehodnocení – Jak hodnotím svůj zevnějšek? Jsem spokojený/á s tím jak vypadám?
Obsahy nabité silnými emocemi se obzvlášť důkladně vtiskují. Přecházejí nám doslova do krve a do těla, stávají se součástí naší osobnosti.
TAJNÉ PROGRAMY
Kořeny tajných programů:
- Jsem vítaný/á?
- Jsem dostatečný/á?
- Zakusil/a jsem dostatek?
Negativní tajné programy vyvolávají především vztek a bolest. Rozladěnost, nevole, nenávist – všechny takové pocity pak člověk obrací proti sobě. Také depresivní rozlady jsou v podstatě pocity vzteku, které se obracejí proti vlastní osobě výčitkami a podceňováním.
Základní předpoklady pro tvorbu “tajných” programů je nedostatek lásky, odmítnutí (odmítání), křivda, psychické a fyzické zanedbávání, tělesné a emocionální násilí.
VÝČET TAJNÝCH PROGRAMŮ:
- JSEM NEŽÁDOUCÍ//NEVÍTANÝ-Á//NECHTĚNÝ-Á
Pocit nevítanosti brání vytvoření základní důvěry. Hledání jistoty se stává trvalým problémem.
„Ve své terapeutické práci až příliš často zažívám lidskou sebedestrukci. Být nechtěný, to je jedna z nejhroznějších zkušeností, které člověk může prožít.“ – Nedostatečný pocit vlastní hodnoty, Heinz- Peter Röhr
2. JSEM NEDOSTATEČNÝ
Každé dítě touží po uznání od svých rodičů. Nedostatek uznání může vést k tomu, že vždy je něco nebo někdo lepší.
Mají mě rodiče rádi?
Jsou se mnou spokojení?
Program narušuje vědomí vlastní hodnoty a vede k nejistotě.
3. CHCI BÝT NEJLEPŠÍ, ALE NESTAČÍM NA TO
Rodiče mají na své děti vysoké nároky. Svým způsobem může zaplňovat deficit na straně matky nebo otce. Není úkolem dětí napravovat narušený pocit vlastní hodnoty u rodičů. Odborný termín je NARCISTICKÉ ZNEUŽITÍ – nevhodný pokus posílit slabý pocit vlastní hodnoty prostřednictvím druhého člověka – v tomto případně vlastního dítěte.
4. PŘIŠEL/PŘIŠLA JSEM ZKRÁTKA // NEZAŽIL/A JSEM DOSTATEK // OŠIDILI MĚ
Mnohdy vzniká tato představa z rivality, kterou dítě pociťuje vůči sourozencům.
Může být také způsobeno zanedbáváním – kdy rodiče nedbají osobní svobody dítěte. I když to zní jako protimluv, přílišná péče a ochranitelské tendence rodičů zabraňující dítěti svobodně poznávat svět, rozvíjet své dovednosti, procházet životními zkouškami.
Žízeň po lásce, uznání, úspěchu, konzumaci a moci pramení právě z tohoto tajného programu nenasycenosti.
Nejlépe se dá tento problém přirovnat k jakési vnitřní prázdnotě, díře, do níž lidé strkají všechno možné ve snaze získat pocit dostatku. Ta díra se ale nedá zaplnit materiálními věcmi ani ideálními hodnotami (jako je úspěch, moc nebo partnerská láska).
Způsobuje trvalou nespokojenost.
Zaměřuje pozornost člověka především na situace, v nichž se program potvrzuje: V čem jsem šizen? Kde přicházím zkrátka?
Převládajícím životním postojem může být pesimismus.
5) MĚL/A BYCH BÝT JINÝ/Á, NEŽ JSEM
Děti mají extrémně citlivá čidla pro rodičovská očekávání. Může se týkat lidí, u nichž rodiče očekávali příchod dívky místo chlapce nebo naopak a podle toho je s nimi zacházeno. Dětí vnímají, že je s nimi zacházeno “jinak”.
6) JSEM BEZMOCNÝ/-Á
Následek raných zážitků. Zdrojem naprogramování je mnohdy rozmazlování. Dítě opakovaně zakoušelo, že nemůže, ba nesmí samo nic dělat a že jeho zaopatření se musí ujímat ostatní.
Víra, že se o sebe nedokáže a nemůže postarat, v něm zapustila hluboké kořeny.
7) JSEM BEZBRANÝ/Á
Může se vyvinout z raných těžkých zkušeností. Dítě je například vydáno všanc tělesnému nebo duševnímu násilí a nuceno podrobit se agresorovi.
Když není úniku z hrozivých, ba životu nebezpečných situací, zbývá oběti jediná možnost: identifikovat se s agresorem, dát mu za pravdu a obětovat vlastní osobnost. Stejnou bezbrannost mohou způsobit též sexuální přečiny.
8) JSEM VINEN/JSEM VINA
Bývá aktivní u obětí sexuálního zneužívání nebo sexuálního násilí. “To se mi nemělo stát.” “Mohl/a jsem tomu zabránit.”
Okolnosti nedovolovaly, aby se bránili nebo aby zabránili určitým událostem.
Vytváření pocitů viny se často používá jako výchovný prostředek. “Musíme dítěti promluvit do duše.” To je mocný nástroj, jímž se dosahuje toho, aby se dítě přizpůsobilo očekáváním svého vychovatele. Provinilost působí úzkosti a reálně zatěžuje jednak svědomí, jednak pocit vlastní hodnoty.
Děti cítí provinění, když nenaplňují očekávání rodičů. Snadno se u nich vyvíjí identita oběti. Obětují se, aby si připadali plnohodnotní, aby alespoň tímto způsobem dosáhli pocitu, že mají právo existovat – a také aby se vyhnuli výčitkám.
Pocit provinilosti se v dítěti také rozvíjí, když se rodiče hádají nebo prožívají manželskou krizi.
9) MNĚ SE NIC NEPODAŘÍ/VŽDYCKY PROHRÁVÁM
V pozadí vytvoření programu mohou být neúspěchy ve škole, pocit nedostačivosti nebo nežádoucnosti, zážitky dítěte, které rodiče, učitelé nebo vychovatelé “odepsali”. Jednou z příčin bývá také konkurence mezi otcem a synem.
Nebo se můžeme ztotožnit s přesvědčením, že pocházíme z rodiny, v níž lidé vždy prohrávají.
10) JSEM ČERNÁ OVCE
Lidé v této roli mívají několik úspěšných sourozenců. Byli možná méně nadaní než oni, možná méně šikovní, příliš poctiví nebo málo diplomatičtí.
Jsou mezi nimi i problematické děti, které již velice brzy vyžadovali a dostávali zvláštní péči.
11) VŽDYCKY VŠECHNO DĚLÁM ŠPATNĚ
Člověk s tímto naprogramováním se neustále dopouští chyb veden heslem: „Stejně jsem smolař.“ Naplňuje se to, co daný člověk očekává. Hojné neúspěchy oslabují jeho sebejistotu a dodávají energii začarovanému kruhu, v němž se dotyčný točí.
12) CHCI ZŮSTAT DÍTĚTEM
Rodiče se nepřestávají o dítě starat, ani když už jsou dávno dospělé. Nejednou to vede k destruktivním závislostem. Lidé zůstávají vnitřně dítětem. Necítí se jako dospělí muži a dospělé ženy. Mají z dospělosti strach.
V člověku například přetrvává představa, že za jeho spokojenost odpovídají druzí. Když se něco nevyvíjí podle očekávání, smí vzdorovat. Takový člověk v mnoha ohledech neví, co vlastně chce. Je urážlivý. Špatně si umí poradit s krizemi, protože se vždy cítí v roli oběti.
Příčinou může být rozmazlování (vysvětleno u bodu č. 6). Jinou variantou je vzdor – nikdy neukončená puberta. Vzdor je však jen projevem závislosti na rodičích.
13) JSEM POŘÁD NEMOCNÝ/Á
Dotyční lidé se necítí zdraví a výkonní, ani když jsou objektivně zdraví. Nadměrně zaměřují pozornost na nemoci, na potíže, na tu a onu dílčí neschopnost.
Nemoc člověku pomáhá (nebo má pomoci) ve zvládání obtížných mezilidských situací.
14) JSEM BEZCENNÁ BYTOST
Příčinami tohoto emocionálně naučeného programu jsou ponižování, zanedbávání v raném dětství, špatné zacházení a sexuální zneužívání.
Lidé s tímto postojem se často setkávají s odmítavými postoji.
V partnerských vztazích se program realizuje tím způsobem, že partneři mohou tyto lidi klamat, obelhávat, využívat a ponižovat, protože oni přece “za nic nestojí”, a málo se tudíž brání.
15) JÁ TO NEZVLÁDNU
Častý u lidí s depresivní strukturou osobnosti. Jsou pesimističtí. Souží se pochybnostmi o sobě samých. Často trpí “nutkavými myšlenkami.” Tak se dostávají do bludných kruhů. Kdo se hrouží do nutkavých myšlenek, ten se snaží vyřešit problémy hlavou, přestože je to nemožné.
16) MUSÍM POSLOUCHAT
Extrémně přísná výchova dokáže děti doslova zlomit a vytvořit v nich celoživotní závislosti. Úzkostnost, zábrany, skleslost, pesimismus, přílišná opatrnost, submisivita, poraženectví, strach z autorit – to jsou typické následky, které nakonec znemožňují život v sebeurčení.
Jestliže mohou zájem rodičů dostat jedině za přizpůsobivost, obětují děti svou spontaneitu, své tvůrčí impulsy, a v nejhorším případě i svou osobnost jako takovou.
Člověk si připadá nedostatečný, neschopný, protože cítí, že život ho míjí a on dokáže příliš málo projevit, co v něm je. Málo si důvěřuje a nenachází přiměřený životní úkol.
K umění žít patří nalezení střední cesty mezi přizpůsobováním a nezávislostí.
Nejhorší břemeno, jaké může člověk vláčet životem, je strach a úzkost z toho, že nesmí být takový, jaký skutečně je.
ANTIPROGRAMY – KOMPENZAČNÍ MECHANISMY
Počátek negativního naprogramování je bolestný zážitek. Abychom necítili z něj plynoucí bolest, vytvoří se ANTIPROGRAM, KOMPENZAČNÍ MECHANISMUS = nevhodný pokus o překonání “tajných programů”.
Antiprogramy mají tendenci sklouznout do závislosti (ztráta kontroly). To na čem jsme závislí, nám přechodně ulevuje od potíží.
Seznam antiprogramů:
- VÝKON, PRÁCE, ÚSPĚCH, UZNÁNÍ
Asi nejčastější prostředek, jimž se lidé pokoušejí umlčet program “jsem nedostatečný”.
V mnohým případech to, co ve skutečnosti pohání lidi k co největším výkonům, bývají silné pocity méněcennosti (strach udělat chybu, strach z kritiky, závislost na pochvale a ocenění). Potřebují ujištění, že jsou v pořádku. Následkem je neschopnost skutečně se uklidnit, uvolnit, v klidu se pobavit a nabýt sil.
Na odiv se staví falešné já, které stojí na aroganci a nadřazenosti. Bývají odrazem např. programu: „jsem nedostatečný“, „nezažil jsem dostatek“.
Řešení nepřijde zvnějšku, pochvaly zvenku nepomáhají. Pocit vlastní hodnoty vzniká naším vlastním myšlením a jednáním, tedy v našem nitru. Řešení tudíž nemůže přijít zvenčí. Jen když má náš pocit vlastní hodnoty vnitřní stabilitu, můžeme integrovat souhlas a uznání, jen tehdy v nás mohou pozitivně účinkovat.
2) PERFEKCIONISMUS
Tajný program “jsem nedostatečný” vede lidi často k tomu, že vehementně usilují o dokonalost. Svými vysokými nároky trápí sami sebe, a nezáměrně i další lidi.
Spokojenost s vykonanou prací nepřichází, protože vždycky je někde vidět smítko. Perfekcionista není schopen cokoli ponechat na druhých – jeho vlastní dokonalosti nemůže přece nikdo dosáhnout.
Perfekcionismus měl vlastně zahnat strach z vlastní nedostatečnosti. V praxi však rodí stále nové úzkosti.
3) CHOROBNÁ PRACOVITOST (“WORKOHOLISMUS”)
Chorobná závislost na práci. Ovšemže nepřichází žádoucí pocit spokojenosti a klidu, nýbrž pravý opak.
Např. někdo vidí, že ostatní lidé na pracovišti pracují méně, že se umějí vymezovat, že “nějak snáze procházejí životem”. Budí to v něm závist, kterou si však nemůže přiznat.
Workoholismus doprovází ztráta kontroly. Práce se stává drogou.
4) MOC
Moc zneužívá ten, kdo se snaží kompenzovat pocity méněcennosti úsilím o mocenské postavení. Tajné programy “jsem bezcenná bytost” a “jsem nedostatečný” vyvolávají a podněcují vehementní úsilí o vedoucí a vůdčí pozice.
Ponižování, urážení a podceňování v raném dětství způsobuje hlubokou ránu v duši a spouští tajný program “jsem bezcenná bytost.”
Přibývání moci podněcuje bažení po ještě větší moci. Navenek to nemusí být znát, ale v nitru dotyčných je zoufalství.
Mimořádnou náchylnost ke zneužívání moci mívají lidé s narcistickou poruchou osobnosti. Jejich žádostivá potřeba uznání má původ v touze po akceptaci jejich hodnoty, která nebyla uspokojena v raném dětství.
Tito lidé prožívali v časné životní etapě bezmoc a bezbrannost. Svou hlubokou ránu se však marně snaží zhojit pokusem o využití mocenského postavení. Mocenská pozice ani obdiv druhých, který ji doprovází, jim nenahradí lásku. Od rodičů lásku nedostali, nemohli ji tudíž integrovat. Proto se jim nedostává ani lásky k sobě samým. A nemohou proto ani integrovat lásku, která se jim dostává.
5) MASKOVÁNÍ A PŘEDVÁDĚNÍ ROLÍ
Tajné programy se mnohdy skrývají pod maskou. Lidé předstírají převahu, nezranitelnost, nedosažitelnost, vůdcovské chování. Pod těmito maskami se však ukrývá “ublížené dítě”. Zraněné dítě, které se cítí malé a méněcenné.
Čím arogantnější a přepjatější masku člověk nosí, tím větší je tíseň v jeho nitru.
Člověk se více méně pohodlně zařídil ve své nouzi. Nemá odvahu ke změnám. Antiprogramy jsou mnohdy součástí strategií přežití.
6) DĚLAT NEVIDITELNÉHO
Pokus vyvléci se z nepříjemných kontaktů. Vzniká při tom obecný ostych před kontaktem. Vede k tomu, že se člověk snaží žít, jako by chodil světem po špičkách.
7) EXTRÉMNÍ PŘIZPŮSOBIVOST
Člověk s tímto antiprogramem se neustále snaží vyhovět tomu, co se od něj asi čeká; chce být dostatečný, žádoucí, chce se druhým líbit nebo se snaží předcházet vzniku úzkosti. Často vede tato forma přizpůsobování k vykořisťování daného jedince.
8) PLANÉ “ÚVAHY”
Myšlenky se točí v uzavřeném kruhu a nevedou ke skutečným řešením. Jsou to tudíž myšlenky škodlivé. Vyvolávají vnitřní napětí, špatné pocity, depresi a psychické symptomy jako úzkosti, vnitřní neklid a poruchy spánku.
Mnoho lidí je stiženo nutkavými myšlenkami, což znamená: ztratili nad svými myšlenkami kontrolu.
Není možné vyřešit přemýšlením problémy, které se dají odstranit jen jednáním.
Ústřední otázky zní: “Je to, co teď probíhá v mé hlavě, cílevědomé uvažování, nebo jsou to neplodné úvahy?” Ale vzpomeňte si na to, když v tom programu jedete. 😉
9) POMÁHÁNÍ
Hojně je též rozšířen pokus o zlepšení pocitu vlastní hodnoty pomáháním. Kdo má v sobě tajný program “musím se hodně činit, aby mě druzí měli rádi”, snadno se ocitá v roli pomocníka nebo zachránce. Aniž si toho sám všimne, začne se točit v začarovaném kruhu nutnosti pomáhat.
Zdrojem syndromu pomocníka je většinou emocionální zneužívání, které člověk zažil v dětství. Někdy se děti za své rodiče ujímají závažného úkolu: mají se starat, aby rodičům bylo dobře nebo lépe. Takové děti mají svou důležitost a oprávnění k existenci, jen když toho dost dělají pro druhé.
Žijí příliš pro druhé, špatně se jim říká “ne”.
Nedokážou se bránit, dusí v sobě zlost a mají sklon k depresivním rozladám.
10) VZTAH
Lidé mívají nepřiměřená očekávání, pokud jde o lásku a partnerský vztah.
Lidé, kteří v rodině, v níž vyrostli, postrádali lásku a vřelost, je téměř nepochybně budou hledat v partnerském vztahu.
Partner nemůže být s to zhojit zranění, které nám způsobili rodiče. Tajný program “nežil jsem dostatek” trvá bez ohledu na to, kolik lásky je partner schopen dát.
Partneři se obvykle nacházejí podle principu zámku a klíče. Jeden v sobě například pociťuje naprogramování “nezažil jsem dostatek”, druhý má v sobě program “musím se hodně činit, aby mě měli druzí rádi”. Partneři pak ve vztazích prožívají opakování někdejšího ubližování.
Zklamání a frustrace vedou někdy k agresi vůči partnerovi.
Základem závislých vztahů bývá tajný program “sám to nezvládnu”. Partner má zaujmout roli matky nebo otce, zatímco člověk s tímto programem setrvává v roli dítěte a chová se přizpůsobivě, nebo vzdorovitě.
11) SEX
Snaha potlačit sexem tajný program (například “nezažil jsem dostatek”) vede na scestí. Je to evidentní zejména v případech, v nichž se zacházení s vlastní sexualitou zvrhává v chorobnou závislost. Člověk zneužívá sex, používá ho jako drogu.
12) ALKOHOL, DROGY, SEBEDESTRUKCE
Kompenzace, které vznikají ze zoufalství. Mnoho lidí si neuvědomuje, že kvůli utišení tohoto špatného pocitu sahají po nevhodných prostředcích. Snadno se dostávají do začarovaného kruhu; aby dosáhli úlevy, užívají stále téhož nevhodného prostředku. Ztrácejí kontrolu nad svým chováním nebo nad návykovou látkou.
13) VZDOR
Urážení, podceňování, pokořování a ponižování způsobuje rány, které se nehojí. Vzdor je nevhodný pokus o získání nezávislosti. Vzdorovitý člověk se vždy snaží druhým dokázat, že je silný, nezranitelný, nezlomný, neústupný, nezávislý a dospělý.
Jen s trochou odstupu je zřejmé, že vzdorovitý člověk je vlastně člověk závislý. Nemůže odpustit, ponížení stále trvá, a s ním též tajné naprogramování.
Pořád chce dokazovat, že on má pravdu a protějšek ne.
Vzdor bývá také pomstou. Člověk se snaží vynutit si něco svým chováním.
14) ÚTĚK DO NEMOCI A DEPRESE
Útěk do nemoci je pokusem, jak se vyhnout odpovědnosti. Člověk žije v situaci jakéhosi příměří, aby se vyhnul boji, protože cítí, že v tomto boji nemůže zvítězit. Strach, úzkost, bezradnost a zoufalství mohou vytvářet depresivní pocity. V základu depresivních rozlad bývá také hluboký vztek, i když jej člověk nevnímá.
Když se člověk poctivě analyzuje, zjistí, že si v hloubi připadá neschopný dostát nárokům, nebo odhalí, že příčinou jeho regrese je zoufalství. Jakoby si říkal: “Tady se o mě postarají; pomoc má přijít zvenčí.”
15) DENNÍ SNĚNÍ/ FANTAZIE O VLASTNÍ VELKOLEPOSTI
Útěk do denního snění poskytuje jakousi distanci a zdánlivé uspokojení. Nesoulad s realitou však roste a vede k dalším frustracím.
Například mladí se pokoušejí povzbudit svou nedostatečnou vzrušivost pomocí stále dokonalejších počítačových her a animací.
15) HAZARDNÍ HRY
Boj s automatem, s kuličkou v ruletě, s výherní poukázkou má propůjčit moc člověku, který se v hloubi cítí bezmocný. Chce být silnější než objekt, s nímž hraje.
16) JÍDLO
Přijímáním potravin je skutečně možné dosahovat mírného uklidnění a uspokojení. Například tajný program “nezažil jsem dostatek” způsobuje vnitřní nespokojenost, která trvale působí rušivě, stísňuje a znepokojuje.
Zásadní otázka například u pojídání čokolády: „Libuji si, užívám si čokolády? Nebo se snažím omámit svou tíseň, svou vnitřní prázdnotu?“
Jídlem nelze ukojit hlad po lásce.
17) SPORTOVÁNÍ
Sport jako lék na pocity méněcennosti však nevede ke spokojenosti, nýbrž k nesvobodě.
Působením vytrvalostních sportů produkuje tělo vlastní “hormony štěstí” (endorfiny). Působí podobně jako amfetaminy (povzbuzující prostředky) a může se na nich vytvářet závislost. Závislý člověk pociťuje nutnost stále excesivnějšího sportování.
18) KONZUM
Konzumní společnost funguje na principu: Konzumuj, a budeš šťasten! Šťastný je ten, kdo může konzumovat tolik, kolik se mu zachce.
Psychická bída je mezi extrémně bohatými právě tak velká, jako v nejnižších vrstvách.
19) DÁT PRŮCHOD FRUSTRACÍM
Na všechno si stěžují, reptají, nadávají, a nemohou s tím přestat.
Upouštění frustrace je jeden ze způsobů, jakým niterná nespokojenost hledá cestu ven.
I víceméně nepatrné podněty způsobují, že se přestane kontrolovat a vybuchne. Osamostatnil se symptom, který je třeba pochopit a začít s ním něco dělat. Kdo si všiml, že vyhledává záminky pro vybití vnitřní nespokojenosti, měl by začít pátrat po svém tajném programu.
20) AGRESE/NÁSILÍ
Děti, které se cítí, že jsou nevítané, provokují negativní zájem o sebe. Vyzývají pedagogy a rodiče agresivním chováním a roztáčejí začarovaný kruh negace. Dospělí je odmítají, ponižují a trestají. Tím se v dětech potvrzují tajné programy: “jsem nežádoucí” a “jsem nedostatečný”.
Agrese, násilí a radikalismus, to je pro mládež zbavenou perspektiv pokus, jak žít se svými pocity méněcennosti. Člověk se pokouší opatřit si násilím věci, které nedostal – a nedostane. Touha po přijetí a pocitu hodnoty však zlobou jen sílí.
21) PODVÁDĚNÍ
Mnoho lidí jedná podle hesla: Když to, co mi patří, nemohu dostat legálně, půjdu na to přímo, radikální, kriminální cestou. Za tím vším může být více programů – “nezažil jsem dostatek” a “přišel jsem zkrátka”, “jsem nevítaný”.
Člověk není odsouzen za nesprávné chování nebo skutek, nýbrž je ponížen jako osobnost.
PROČ SE NÁS ANTIPROGRAMY TAK ÚPORNĚ DRŽÍ?
Kdo se chce rozloučit se svými antiprogramem, musí počítat s tím, že zažije cosi jako abstinenční příznaky. Kdo se například vymaní ze vztahu založeného na závislosti, vyvstanou úzkosti, přestože ví o správnosti a nutnosti svého rozhodnutí. Silněji se ozvou ty problémy, kterých se chtěl zbavit pomocí vztahu.
Ukončení antiprogramu je skoro vždy spojeno s úzkostí a strachem. Přece jen v nich byla jistota, byť zdánlivá. Je tedy normální, jestli přijdou úzkosti, nejistota, vnitřní neklid a puzení spustit zase starý antiprogram.