O mně

Dáša z pohledu typologie Táni Havlíčkové:

“Ležérní styl – pozorovatelka”

Ležérka umí naslouchat a vnímat ostatní v jejich duši – nevnímá u ostatních povrch, ale jejich nitro. 

Výjimečně jemná s vnitřní jangovou silou.

Nezdobí se, je nenápadná, až “obyčejná”. Její vzácná podstata je ukryta uvnitř. Je krásná ve své nejpřirozenější podstatě. 

Má v sobě hloubku, velikou citlivost a vnímavost, nejvyšší míru empatie, klid a velkou potřebu harmonie.

Je laskavá, klidná, tolerantní a umírněná.

Její síla je v hloubce jejího intelektu, se kterou se umí podívat nejen do hlubin nitra lidské duše a těla, ale také umí analyzovat každou věc, která hlubokou analýzu potřebuje.

Móda a duše aneb Klíč k sobě – Táňa Havlíčková, 1. vydání, Praha 2015

Dáša

Narodila jsem se s křehkou a zranitelnou duší

Nemám ráda škatulky, přesto mi vždycky různé testy a typologie pomáhaly nahlédnout na nějakou část mě samé, se kterou jsem v průběhu dětství a dospívání ztratila kontakt. Nikdy mě neukázaly v celistvosti, ale i tyhle střípky pro mě byly vždy důležité a v daném časem velmi významné. Nejsem v těch škatulkách zavřená, jsem nad nimi, ale vím, co zhruba obsahují. Jako vždy je ale celek více než jen součást jednotlivých částí.

Jsem HSP – osoba vysoce citlivá. Co přesně to znamená v praktickém životě? Člověk vnímavý tímto způsobem je velmi citlivý k podnětům ve svém okolí. Vše vnímá velmi intenzivně a vyhodnocuje do větší hloubky, ať už detaily či nálady lidí a snadno se jimi zahltí. Nedokáží být dlouho v hluku, emočně náročných situacích, pod stresem apod. Tento dar mi pomáhá hledat a nacházet další a další možnosti, jak o sebe a svou duši pečovat a dopřávat to i druhým.

Jako dítě mě zraňovala lidská zloba a nespravedlnost, tak moc, že jsem se před tím potřebovala chránit. Zavřela jsem se, protože ta bolest byla místy nesnesitelná. Abych ji přestala cítit, obalila jsem se tukem, jako domnělou ochranou. Přestala jsem cítit své tělo a z něho pramenící emoce, protože ty nebyly žádoucí. Přestala jsem vnímat své potřeby a tudíž cestu k radostnému a naplněnému životu.

Začala jsem se dívat ven na to, co cítí a potřebují druzí

Zavalovala mě spousta vlivů a vjemů a často jsem ztrácela to, kým doopravdy jsem.

Většinou se moje já rozplynulo do toho, co chtěli a potřebovali druzí.

Zažívala jsem psychickou bolest, protože i nepatrné podněty jsem vnímala hluboce a fatálně.

Rozhodla jsem se žít pod touto nadvládou, v popření toho, kým jsem, co cítím a potřebuji já.

Obětovala jsem se naplňováním potřeb druhých a zaměřením se na jejich pocity, které jsem vždy vnímala jako své vlastní. A stejně tak jsem se za ně cítila zodpovědná.

Odevzdala jsem svůj život, odevzdala jsem svou sílu.

Hodně dlouho jsem jen přežívala, litovala se, zažívala emoční bolest, přišla si divná, nehodnotná, bála jsem se projevit, hodně věcí v mém okolí mě zúskostňovalo.

Osud byl ale milostivý. Vždy mi poslal nějakou bytost, která se mnou kus mé cesty šla. Dávala mi naději, nové obzory, byla mi oporou, inspirací, prostorem pro radostné prožívání. Byla mi světlem.

Každý okamžik, každé setkání, každá zkušenost má svůj hluboký smysl. Dláždí naši cestu životem, a vše co potkáme je důležité a jeho skutečný smysl odhalí až věci budoucí.

I to, že jsi tady a čteš tento můj příběh má svůj důvod. Jsem ráda, že (tu) jsi.

Událostí, která hluboce zatřásla mým životem, bylo narození mé dcery. 

Porod a vše, co po něm následovalo, bylo nejnáročnější období v mém životě. Bylo to ale také nejzřetelnější volání mé duše po světle a svobodě.

Byl to budíček, který mnou dlouho a hluboce lomcoval.

Probuď se! Probuď se!

Upozorňoval mě na to, co všechno jsem v životě potlačila, zadupala do pozadí, v domnění, že když to necítím, nevnímám a nevidím, že to neexistuje.

Dcera přišla tuhle místnost otevřít. A nebyl to pěkný pohled. A nevonělo to!

Byla to pozvánka. Přestat si lhát. Vidět věci tak, jak ve skutečnosti jsou. Mluvit o tom, jak věci ve skutečnosti jsou. Začít znovu cítit sama sebe. Své tělo. Vnímat jaké emoce prožívám a proč. Tolik hněvu chtělo ven. Prozkoumávat, jaké myšlenky se mi honí hlavou a proč si o nich myslím, že jsou pravdivé. Odkud se berou? A proč je následuji?

Více o mém porodním a poporodním příběhu si můžete přečíst ZDE.

Zranění je to místo, kudy do tebe vstupuje světlo.“ Rúmi

Tady pomalu začala má cesta k uvědomování si toho, kdo ve skutečnosti jsem.

Začalo mi pomalu docházet, že nejsem chudinka sedící v koutě, litujíc se, jaký ji potkal osud, bez možnosti na něj reagovat.

Pomalu jsem se začala potkávat sama se sebou, jako ženou s vlastní silou a hodnotou.

Poznala jsem svou vášeň a sílu v tanci. Líbilo se mi, jak jsem dokázala být sama sebou a bylo mi jedno, co si o mě kdo myslí. Jen jsem byla a tančila. Mé nejpřirozenější a nejsvobodnější já.

Za spontánnost a pohybové stereotypy mě v tanci vzala Bára Bartecká v ročním výcviku: Využití tance a pohybu při práci s lidmi – 1/2019 – 12/2019

Začala jsem prozkoumávat své tělo za vytrvalé podpory a doprovodu psychoterapeutického směru biosyntézy. Začala jsem znovu objevovat způsoby, jakým mé tělo cítí a vnímá.

Biosyntéza pro ženy 

Biosyntetická přípravka 3/2017 – 10/2017

Life fields 03/2019 – 07/2020

Psychoterapeutické minimum – začátek 08/2020 – ukončení únor 2022

Začala jsem mluvit o tom, co cítím a co potřebuji. Nelíbilo se to vždy. Lidé v mém okolí byli zvyklí na to, že jsem se přizpůsobovala jim. Že jsem vnímala jejich pocity a naplňovala jejich potřeby. Teď už si jsem vědoma více a více sama sebe. Teď už, někdy nejistě a někdy odhodlaně, naplňuje i své potřeby.

V této oblasti byli mí průvodci: Petr Holík, Radek Šíp – s nimi jsem absolvovala Úvod do nenásilné komunikace, Praxe nenásilné komunikace a Trénink nenásilné komunikace. Odkazy na aktuální kurzy naleznete ZDE

V současné době (září 2021 – leden 2022) prohlubuji principy nenásilné komunikace ve výcviku Mediace pro život, který kombinuje nenásilnou komunikaci a přístup somatic experiencing. Více o výcviku si můžete přečíst ZDE

Začala jsem se nořit hlouběji k primárním příčinám emocí, které mnou v rodičovství zmítaly. Nacházela jsem hluboká dětská zranění. Věnovala jsem jim pozornost a naplňovala potřeby svých částí, které byly hluboce podvyživené.

To jsem se naučila od Teal Swan a jejího procesu scelování, o kterém si můžete přečíst ZDE

Objevila jsem mnohem víc, kdo jsem.

Při zkoumání archetypů jsem objevila, že jsem primárně mudrc, toužící po hloubce a pravdě a pečovatel, který nachází hluboký smysl v péči o druhé.

Test archetypů, který mě hluboce oslovil naleznete ZDE

Další střípek do skládačky byly Genové klíče, které přináší prostor pro hluboký ponor k tomu, kdo jsme, jaké jsou naše vztahy a jaký je zdroj naší prosperity.

Vygenerovat si zdarma profil Genových klíčů můžete ZDE

A i když to možná zní, že jsem to všechno pochopila a spravila, není tomu tak. Možná Tě to překvapí, možná zklame.

Pro mě je to cesta. Cesta mým životem, která mě učí o tom, kým jsem v samém jádru své existence. Stále odhaluji další a další vrstvy a tahle zlatokopecká práce mě neskutečně baví. 

Protože to, co každý z nás najdeme za tím vším závojem, nánosy, vrstvami našich osobností je opravdové zlato. Láska a světlo našeho opravdového bytí.

A to za to stojí!

Vždy jsem toužila po dokonalosti a to mě drželo dál od toho vydržet o ni usilovat. Dneska měním svou touhu po dokonalosti za své

opravdové já,

které se umí ukázat v celé své kráse, se všemi svými chybami, nepochopením, neznalostí. Nejsem dokonalá, ale jsem sama sebou.

Jsem o-pravdo-vá

Když budeš chtít, můžeš jít touto cestou se mnou.

Můžeš si vyhrnout rukávy a začít nořit svou pozornost do bahna toho, čemu jsi o sobě uvěřila. Můžeš rozkrývat závoje, které zahalují Tvé pravé já, Tvou pravou podstatu. Můžu s Tebou plakat a křičet, když se dostaneme do míst, která budou intenzivní. Projdeme tím, protože víme, kam směřujeme.

K plnému projevení našich darů a talentů.

K o-pravdo-vému bytí.

Jedno vím jistě. Naše duše nás vede. Dovede nás přesně tam, kde máme být. K tomu, koho máme potkat. K tomu, co máme prožít. Vše má svůj hluboký význam, který ale v tu chvíli nemusíme chápat.

Zapadá i naše společné setkání do Tvého příběhu?

Příběh má vždy dobrý konec, záleží jen, v jaké části příběhu přestaneme číst.

Dáša z pohledu svého muže:

Jsi citlivá, a proto slyšíš volání i němých hlasů,

jsi podporující, a proto podpíráš hory trápení,

jsi chápající, a proto ředíš stud,

jsi radost v pohybu, a proto Ti tanec sluší,

jsi dobrosrdečná, a proto šíříš dobro,

jsi upřímná, a proto nacházíš cestu k těm, ke kterým není cesta lehká,

jsi spolehlivá, a proto jsi majákem,

jsi na cestě, a proto se ráda učíš,

jsi vtipná, a proto dáváš úsměvy,

jsi smíchem, a proto k Tobě vedou cesty,

jsi vnímavá, a proto mnohé léčíš,

jsi přející, a druzí tak mohou násobit svou radost,

jsi milující, a nejen proto jsi milována,

jsi inteligentní, a proto na vše přicházíš,

jsi smířlivá, a proto i druzí umí uznat svou chybu,

jsi vlídná, a proto je milé s Tebou být,

jsi hravá, a proto jsi stále mladá,

jsi inspirující, a proto k Tobě pro inspiraci chodí,

jsi zranitelná, a proto nejsi sama.

Popis mojí mise slovy Jeffa Fostera:

Láska, jakou si zasloužíte

Ze všeho nejvíc toužíme po tom, být viděni.

Být drženi v prostoru bezpečné, neposuzující, všeobjímající přítomnosti, být viděni milujícíma očima.

Být viděni – to je zároveň i to, čeho se nejvíc bojíme.

Víc než smrti.

Děsíme se pronikavého důvěrného pohledu.

A zároveň po něm nejvíc toužíme.

Ukázat sebe sama vyžaduje tolik odvahy!

Sundat masku, zvlášť ve chvíli, kdy se cítíme nejhůř.

Sundat v takovou chvíli masku, (která nás přitom stejně jenom dusila), a říct, „Podívej! Podívej! Tady jsem, světe!“

Dovolit si být viděn, ještě než se na to budeme cítit připraveni.

Když se cítíme nejvíc prohnile, špinavě, nejvíc uboze a nezvladatelně, nejvíc nudně, zmateně, opuštěně, zlomeně, smutně, naštvaně nebo bolavě… dovolit si být viděn právě tak.

V tomto bolavém, ostudném místě.

Nechat do něj proniknout světlo.

Vyjít z úkrytu a pozvat druhé do svého „soukromého“ světa.

Dovolit, aby byli svědky našeho autentického bytí.

Pustit je za žalostně marnou ochrannou vrstvu, které říkáme „osobnost“.

Říct, „Podívej! Podívej, příteli. Tady jsem!“

Podstupte riziko být milovaný.

Ano, to riziko, že budete odmítnuti.

Možná i riziko, že budete znovu zahanbeni, že se vám znovu vysmějí, poníží vás.

Riziko, že se na vás budou dívat jako na někoho, kdo selhal.

Jako na špatného, zlomeného, škaredého, nebo slabého.

Ale riziko být milovaný?

Ano.

Podstupte to riziko ještě dnes, protože život je krátký a potlačovat vaše přirozené já vás stojí tolik sil.

Dovolte, abyste byli viděni ve své syrové kráse.

Vaše zranitelné já.

Vaše já bez falešné ochrany, bez odpovědí, bez vědomostí experta.

Vaše nedokonalé já.

Neboť ten nejhlubší stud může být uzdraven jen ve světle lásky.

Vaše nedokonalosti po celou dobu toužily po doteku vědomí tak jemného, že by pod ním našel sám sebe celý vesmír.

A tak se odevzdejte objetí milujícího přítele.

Který vás bude držet.

Ve vaší nahotě, odhalenosti, nedokonalosti.

Hodni lásky.

Takoví, jací jsi.

To je láska, jakou si zasloužíte.

Lidská láska, která je i láskou Boží.

Láska, která vás něžně omývá, když se cítíte nejvíc zahanbeni, vyděšeni, nejvíc ztraceni.

Když se cítíte docela maličcí.

Obrovská láska, která vás drží.

Nikdy se nespokojte s ničím menším.

Jeff Foster v překladu Kateřiny Černé Grofové

Zdroj: https://citaty.net/autori/jeff-foster/

Dává Ti to smysl? Šiř to prosím dál.