Proč mě druzí nerespektují?

  • Je pro tebe obtížné se vymezit?
  • Postavit se za to, co je pro tebe důležité?
  • Stát za sebou i v konfliktních situacích?
  • Slyší a respektují tě druzí?

I když to tak na první pohled nemusí vypadat, všechny tyto situace souvisí s hněvem.

Je možná trochu smutné, když jsme schopní vnímat hněv až na samém vrcholu jeho projevu. Spojený s křikem, bezohledností, možná i agresí. Pak nám snadno uniknou dary, které s sebou nese, tj.:

NASTAVOVAT A UDRŽOVAT EFEKTIVNÍ MEZILIDSKÉ HRANICE.

Na své nejjemnější úrovni nám hněv pomáhá udržovat vzájemný respekt a otevřené komunikační vztahové pole a může se vyjevit v podobě vnitřní pevnosti a důrazu.

Bude tak fungovat v tom případě, když máme dobrý kontakt sami se sebou, s naším tělem. 

Tělo jako projekční plátno emocí

Když máme dobrý kontakt s tělem, máme dobrý kontakt s tím, co prožíváme. To nemusí být vždycky snadné, protože jsme v dětství nedostali podporu a příležitost vítat emoce z celého spektra prožívání. Emoce, které naše rodiče vnímali jako ohrožující nebo nežádoucí měli tendenci potlačovat, odmítat, snižovat a nevidět. Naučili jsme se přebrat tento postoj a nevnímat a necítit. Naše tělo a skrze něj i naše emoce. Proto pro nás může být výzvou využívat darů emocí, které vnímáme jako nepříjemné.

Práce s emocemi obnáší i vnitřní práci na nás samotných. Zcitlivování našeho vnímání vůči sobě samým a naší vnitřní dynamice. 

Když se nám to podaří, můžeme zachytit vlnu, kdy nám stoupá energie v reakci na něco, co nám není příjemné. Tuhle energii můžeme použít k obnovení naší sebeúcty. Právě v situacích, kdy se k nám chová někdo způsobem, který nás ponižuje, zesměšňuje nebo je neuctivý.

Jak mi v tom situace s tchánem nastavila zrcadlo

Sedím u stolu s rodiči manžela a dcerkou. Tchán jako už po tolikáté utrousí narážku na to, že nejíme maso.

Už tolikrát jsem spolkla možnost vymezit se a postavit se za nás.

Tentokrát ne.

Zeptala jsem se ho, jak to myslel. A on mi to vysvětlil. Důrazně jsem mu řekla: „Vnímám, že každý na to máme svůj pohled a je patrné, že si v tom nerozumíme. To, co by mi pomohlo je, aby respektoval, že to máme jinak.“

Dívala jsem se sama na sebe a zírala jsem. Kde se to ve mně vzalo?

Tuším, odkud vítr vane.

Jenže mě dost překvapilo, co se odehrálo potom. Cítila jsem příliv energie, radost i vnímání toho, že se můj vztah k tchánovi v ničem nezměnil. Tzn. mou mysl, ani mé tělo nekalilo něco nepojmenovaného, co by trávilo mé nitro i vztah k tchánovi.

Což se dělo dost často, když jsem se nevymezila. Nějaký smrádek zůstával mezi námi, když jsem neměla odvahu říct mu, co si myslím.

Kolik takovéhle zátěže máme ve svých vztazích?

  • kdy po sobě necháme šlapat, 
  • kdy neříkáme, co si myslíme, (např. co nám chování druhého způsobuje),
  • kdy strpíme příkoří a raději držíme ústa a krok,
  • kdy sklopíme hlavu i svou důstojnost,
  • kdy neprojevíme to, že se zlobíme, jsme smutní apod.

Tohle všechno nás pak stravuje. Zevnitř a zvenku i naše vztahy. Polínko k polínku, až je nám fyzicky zle z toho, co všechno jsme si za ty roky naskládali a neřešili. Všechno, před čím jsme mávli rukou a řekli si, že to není zas až tak důležité.

Nic z toho, co uvnitř nás vznikne, jakkoli nepatrná emoce, nezmizí. Můžeme dělat, že nejsou, můžeme je potlačit a s tím i naší možnost být opravdoví.

Kolik z nás to umí?

Být v proudu se životem. Položit na stůl téma, které nese naše nitro. Možná si myslíme, že by to mohlo být trochu víc kulantnější, trochu víc empatičtější, trochu víc makový nebo tvarohový.

Možná jen stačí, abychom to byli my.

Abychom uviděli naléhavost toho, co je pro nás důležité.

Abychom konečně uviděli sami sebe.

Protože když uvidíme sebe, naše pocity a přání, uvidí nás i lidé v našem okolí.

Image by Tú Anh from Pixabay

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Přejít nahoru