otázky,  vnitřní práce,  zamyšlení

Umíš ztratit svou tvář?

Také se vám stává, že jste v různých kontextech různými lidmi? Že se doma chováte jinak než v práci? A s přáteli jinak než s novými lidmi? Já vím, je to přirozené. 

Někdy prostě nosíme masky, za které se podle potřeby schováváme. A to i tehdy, když nemusíme. Možná je to pohodlnější nebo už jsme si zvykli?

Netuším, jestli to tak má každý, do hlubin druhých nevidím. Stejně jako nikdy neověřím, jestli to, co je viděno a projeveno, je to nejvíc opravdové já. Samozřejmě kromě velmi subjektivního pocitu.

Jediné co mohu, je nahlédnout do svého nitra a prozkoumat, za jakých okolností a jaké masky nosím já

Nebo v jakých kontextech jsem si dovolila masku odložit a být bytostí s emocemi, které se nemusí líbit, v chování, které nemusí být přijímáno, s myšlenkami, které mohou pobuřovat.

Vybavuji si dobu, kdy jsem vedla kurz pro lidi z Úřadu práce. Byla v něm i jedna Romka, velmi temperamentní. Jednou mě v jedné situaci začala osočovat a poté odkráčela z výuky. Šla jsem za ní, abychom si to vyjasnily. Ale hned potom jsem ve výuce začala plakat. Protože i já jsem toho času měla hodně naloženo. Můj pohár v tehdejší práci už začínal přetékat a já se rozhodovala, zda zůstat nebo odejít.

Nešlo to jinak, než plakat, protože tohle už nedokázala žádná maska zadržet. 

A víte co se stalo?

Něco moc krásného. 

Jedna účastnice tam měla CD svého syna. Pustily jsme si ho. Poslouchaly. Povídaly. Dostalo se mi od nich podpory. Už je to určitě přes 10 let, ale pořád ta situace ve mně žije. S poselstvím, jak osvěžující je být zranitelná. Sama sebou. S tím, co zrovna teď cítím. 

Zlobím se? Jsem smutná? Dovolím si to. Možná v případě toho vzteku najdu způsob, jak ho mohu projevit a nikomu jím neublížit. Ale v tuhle chvíli je vztek autentický a skrze jeho procítění jsem autentická i já. Nebráním se mu (svou maskou, svalovým napětím, mentálním vzorcem o tom, jak vztek na veřejnost nepatří), nedělám, že není.

Když si dovolím být zranitelná a opravdová v tom, co momentálně prožívám, o to více se otevře náruč podpory. Dovolím druhým uvidět mě a probudit v nich soucit, ochotu být nápomocný, ochotu podpořit, být tu pro druhé. (Tohle prosím ale neberte jako záruku. Určitě existují kontexty, kdy to takto neplatí a je velmi vhodné, držet si svůj bezpečný prostor!)

Samozřejmě mi to nedává právo zaplavovat svými emocemi druhé. Křičet po druhých je stejně v nepořádku jako obracet vztek proti sobě. Za své pocity zůstávám stále zodpovědná já sama.

Já vím, že je bezpečnější schovávat to, že jsme všichni jenom lidmi, se všemi trápeními a slabostmi. Možná nezažiju bolest a zklamání, ale ani tu lásku a podporu, kterou kolem sebe mám.

Jsou situace, které vyžadují mít masku nasazenou. A je to tak v pořádku. Ale kdykoli, kdy mám pocit, že mi maska brání v tom, být více člověkem, být více druhým nablízku, pak mohu začít s prozkoumáváním.

Kým doopravdy jsem v téhle situaci?

Jak se mohu plně projevit, se vším, co ke mně patří?

Co k tomu potřebuji, abych se v tom cítila bezpečně? 

Jak potřebuji ošetřit své okolí, aby se i ono mohlo cítit bezpečně se mnou?

Jaký dobrý důvod mám pro nošení masky?

Komu nebo čemu má maska slouží?

V jakých situacích už mi neslouží?

Koho obdivuji v přirozeném a autentickém projevu?

Čím mě jeho/její chování oslovuje?

Jaký je další můj krok v tomhle tématu?

Kdy ho uskutečním?

A pak si možná jednou dovolím být sama sebou v situacích, kdy to předtím nebylo možné.

S vědomím, že zranitelnost je největší síla.

Pokud toužíš po prostoru, ve kterém jsi viděna a slyšena ve všem, co k Tobě patří. V tom krásném i v tom, kde to může bolet, přijmi mé srdečné pozvání do posvátného, bezpečného a pečujícího prostoru, do Zahrady Duše.

Photo by Vinicius Wiesehofer on Unsplash

Dává Ti to smysl? Šiř to prosím dál.

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.